‹ Zpět  

Tabule 15

 

Patnáctá a poslední tabule představuje apoteózu Saturna a jeho vítězného syna Jupitera, který ho zbavil trůnu a jenž leží nehybně na zemi.1 Je to solarizace nejnižšího z kovů, jeho zmrtvýchvstání a glorifikace ve světle. Dvě větve šípkové růže2 z frontispisu jsou obtěžkány červenými a bílými bobulemi plnými aktivních semínek, z nichž každé má moc přeměnit všechny nečisté kovy ve zlato nebo stříbro. Takzvaní mystikové, - kteří popírají možnost metalického díla a považují alegorie filosofů pouze za pojednání o askezi, při čemž by byli velmi na rozpacích, kdyby se pokusili vyložit každý jejich symbol, - tito pseudo-mystikové vidí v této tabuli obraz zmrtvýchvstání člověka a jeho návrat do nebeské domoviny a jsou v blažené extázi nad tímto objevem, který považují za takřka geniální. LA QUINZIEME ET DERNIERE PLANCHE représente l’apothéose de Saturne, victorieux de son fils Jupiter qui l’avait détrôné, et gît, inerte, sur le sol. C’est la solarisation du plus vil des métaux, sa résurrection et sa glorification dans la lumière. Les deux branches d’églantier du frontispice sont chargées de baies rouges et de baies blanches remplies de semences actives dont chacune a le pouvoir de muer en or ou en argent tous les métaux impurs. De soi-disant mystiques - qui nient la possibilité de l’œuvre métallique et n’ont trouvé dans les allégories des philosophes qu’un traité d’ascèse dont ils seraient fort embarrassés d’expliquer chaque symbole - ces pseudo-mystiques voient dans cette planche une image de la résurrection de l’homme et de son retour dans la patrie céleste, et ils s’extasient béatement sur cette découverte qu’ils ne sont pas loin de considérer comme géniale.
Jestliže se ovšem znovu stáváme čistým duchem, je to proto, že naše tělo obsahuje tuto esenci pod hrubou formou a za těchto podmínek by se neměly ty stejné vlastnosti upírat kovům. Duch neboli oheň je všude, třebaže zdánlivě chladný. Je v kovech, které lze přeměnit v zápalné fulmináty vybuchující při sebemenším nárazu. Nuže, transmutace je jev, který umožní druhu z nižší úrovně přejít do vyšší úrovně prostřednictvím duchovního působce, pravého semene zvaného projekční prášek. Tento úžasný produkt se získá pravým usmrcením a putrefakcí metalické látky, která, jsouc přeměněna, má zase vlastnost přeměnit jsoucna své přirozenosti. Tyto jeho působením rovněž podstoupí rychlou smrt a zmrtvýchvstání, což je pozdvihne k nejvyššímu stupni vznešenosti. Hermetikové tuto transformaci přirovnávají k proměně pšenice. Zrno v zemi shnije, vstřebá hrubé prvky půdy a vlivem dlouhého trávení (digestion) je přemění na čistou pšenici v poměru sto ku jedné. Toto trávení je více či méně aktivováno prostředím. V jistých podnebích nastává sklizeň tři měsíce po setbě a v tropech je růst některých rostlin téměř nepřetržitý. Je tedy zcela pochopitelné, že ferment obdařený velkou silou projektovaný na těla vystavená vysoké teplotě, může urychlit jejich vývoj rychlostí hraničící se zázrakem. Mais si nous redevenons pur esprit, c’est donc que notre corps en renfermait l’essence sous sa forme grossière et, dans ces conditions on ne saurait refuser aux métaux les mêmes propriétés. L’esprit ou le feu est partout si froid en apparence, dans les métaux qu’on transforme en fulminates inflammables et détonants au moindre choc. Or, la transmutation est un phénomène qui fait passer l’espèce, du plan inférieur au plan supérieur, au moyen d’un agent spirituel, véritable semence nommée poudre de projection. Ce produit merveilleux s’obtient par la mort et la putréfaction réelle d’une substance métallique, laquelle, transfiguré, à la propriété de modifier à son tour les êtres de sa nature. Ceux-ci, sous son action, subissent de même une mort et une résurrection promptes, qui les élèvent à leur plus haut degré de dignité. Les Hermétistes comparent cette transformation à celle du blé. Le grain se corrompt dans la terre, assimile les éléments grossiers du sol et, par le travail d’une longue digestion, les mue en pur romet dans le rapport de cent pour un. Cette digestion est plus ou moins activée par l’ambiance. Dans certains climats, la moisson a lieu trois mois après les semailles, et sous le tropique, la végétation a quelque chose de presque instantané. Il est donc tout à fait rationnel qu’un ferment doué d’une grande puissance et projeté dans les corps soumis à une température élevée, puisse les faire évoluer avec une rapidité qui tient du prodige.
Evoluce je zákonem života. Minerál se absorbcí stává rostlinou a rostlina živočichem. Tento přechod je však podřízen vnějšímu působci: rostlině nebo dobytku. Jestliže je tedy kovům dovoleno tímto způsobem a za pomoci vhodného elementu přecházet z jedné říše do druhé, je ještě logičtější, že jisté dokonalé a kvintesenciální zlato znovu přivedené do svého radikálního a spermatického stavu, má schopnost pozvednout a přeměnit v sebe sama to, co je s ním homogenní. Není tomu tak snad i s lidským embryem během těhotenství, které přijímá a transformuje látku bytostí méně ušlechtilého původu? Výživa je neustálou proměnou. Stejně tak jako ve třech říších vše směřuje k člověku, u minerálů vše spěje ke zlatu. Nesmíme z toho však vyvozovat, že příroda za dlouhý čas vytvoří z olova zlato. K tomuto účelu potřebuje pomoc umění, totiž magický ferment, který v ní působí přeměnu. L’évolution est la loi de la vie: le minéral devient végétal et le végétal animal, par voie d’intussusception; mais ce transit est subordonné à la médiation d’un agent extérieur, plante ou bétail. Si donc les métaux sont admis de la sorte à passer d’un règne dans l’autre, avec l’aide d’un élément approprié, il est plus logique encore qu’un certain or parfait et quintessencié, ramené à son état radical et spermatique, ait la vertu d’exalter et de convertir en lui-même ses homogènes. N’est-ce pas ainsi que le germe humain, en gestation, assume et transforme la substance des être d’une origine moins noble? La nutrition est une métamorphose continue. De même que, dans les trois règnes, tout converge vers l’homme, dans les minéraux, tous aboutissent à l’or. Mais il n’en faut point déduire que la nature, à la longue, fasse de l’or avec du plomb. Elle a besoin, pour cet effet, du secours de l’art, c’est-à-dire du ferment magique qui en opère la transmutation.
Zlato je nazýváno sluncem, neboť řecké αυρ znamená světlo3. Je to nebe kovů, spiritualizace druhu. Kovy se tedy stávají zlatem stejně, jako se naše tělo v jistém ohledu stává duchem působením posmrtné fermentace. Putrefakce, jakkoliv ohavná a odporná, je přesto kouzelnou vílou, která činí všechny zázraky světa. Je hrubým omylem domnívat se, že u člověka duše opouští tělo s posledním výdechem. Ona sama je veskrze tělesná, neboť hmota je modalitou ducha v různých stavech v závislosti na větší a subtilnější jiskře, která je Bohem každého organismu. A pokud věda popírá existenci ducha, protože nikdy nenalezla žádnou jeho stopu, dělá hanbu vlastnímu jménu. Mrtvé tělo, strnulé a chladné, naprosto není mrtvé v absolutním smyslu slova. V hrobě pokračuje intenzivní život, naštěstí však nevědomý a bez smyslových reflexů. A právě z tohoto hrozného více či méně dlouhého zápasu – jenž je očistcem náboženství – se hmota, působením slunce destilovaná, sublimovaná, přeměněná a odpařená, pozvedá k beztvaré úrovni, jejíž stupně sahají od vzduchu po elementární světlo a odtud až k prvotnímu ohni, kde vše končí rozpuštěním a odkud vše znovu vychází.3 L’or est appelé de soleil, car en grec,  est la lumière; il est le ciel des métaux, la spiritualisation de l’espèce. Les métaux deviennent donc or comme, à certains égard, notre corps devient esprit par le travail de la fermentation posthume. La putréfaction, nauséabonde et hideuse, est pourtant la prestigieuse fée qui opère tous les miracles du monde. C’est une grossière erreur de croire que, chez l’homme, l’âme abandonne le corps avec le dernier souffle. Elle est elle-même entièrement chair, car la matière est une modalité de l’esprit à différents états sous la dépendance d’une étincelle majeure et plus subtile, qui est le Dieu de chaque organisme et si la Science nie la réalité de l’esprit parce qu’elle n’en a jamais trouvé trace, elle déshonore son nom. Un cadavre, rigide et glacé, n’est nullement mort au sens absolu. Une vie intense, mais inconsciente heureusement et sans réflexes sensibles, continue dans la tombe, et c’est de cet horrible et plus ou moins long combat - qui est le Purgatoire des Religions - que la matière, distillée, sublimée, transmuée et vaporisée par l’action du Soleil, s’élance dans le plan amorphe, qui a ses degrés depuis l’air jusqu’à la lumière élémentaire et de celle-ci au feu principe où tout finit par se résoudre et d’où tout émane à nouveau.
Věříme, že jsme svůj úkol dokončili s nezbytnou poctivostí, a že jsme v temné oblasti zažehli nějaké nové světlo. Je teď na žákovi, aby dokončil Dílo. Pokud jde o ty, kteří se domnívají, že získají moudrost bez zásluh, pouze za nějaký mizerný a opovrženíhodný obnos, odpovídáme jako sv. Jeroným v legendě o bohatém a líném Cratovi: „Filosofie vám nepřísluší“.  Nous croyons avoir accompli notre tâche avec toute la probité requise, et fait luire quelques clartés nouvelles dans un domaine obscur. Au disciple, maintenant, de parachever l’Œuvre. Quant à ceux qui prétendent acquérir la Sagesse sans mérite et seulement de quelque obole vile et méprisable, nous leur disons, comme le saint Jérôme de la légende au riche et désœuvré Cratus: « La Philosophie ne vous est pas idoine ».
Co se vás týče, synové vědy, pamatujte na výmluvné znamení, kterým se na vás obrací závěrečné postavy čtrnácté tabule a na glosu uzavírající Mutus Liber. Pokud jste porozuměli, pracujte v tichosti a ohledně Mystéria mějte ještě po nějaký čas zavřená ústa. Pour vous, fils de science, souvenez-vous du signe éloquent que vous adressent les figures terminales de la quatorzième planche, et de la glose qui clôt le Mutus Liber: Si vous avez compris, travaillez dans le silence et fermez quelque temps encore la bouche sur le Mystère.
KONEC FIN

Poznámky:

Dujols zde mylně považuje ležícího Herkula za Jupitera. Této nepřesnosti si všímá ve svém komentáři i Canseliet.

Ani zde Dujols nepozoruje správně. Větve na tabuli nejsou z růžového keře, ale zjevně se jedná o olivy.

Význam řeckého αυρ se mi nepodařilo dohledat. K tomu nejbližší výraz je řecké αυρα s významem „vzduch v pohybu“, „vánek“. Snad zde Dujols měl na mysli hebrejské slovo אור (vyslovuj: or), které skutečně znamená „světlo“.

Celý odstavec srovnej s Fulcanelli. Příbytky filosofů. Praha: Trigon, 1996, díl II., str. 121-124.

‹ Zpět