Kabala, dar z nebes

 

1. Původ a předávání zjevné a skryté tradice

Moše přijal Tóru na Sinaji a předal ji Jehošuovi, Jehošua starším, starší prorokům a proroci ji předali mužům Velkého shromáždění. Ti pronesli tři výroky: Suďte s rozvahou, vychovejte mnoho žáků a ohraďte Tóru plotem. (Pirkej avot, 1,1)

„Moše přijal Tóru na Sinaji“ – tzn. celou Tóru – písemnou (še-bi-chtav) a ústní (še-be-al-pe) zároveň od Boha, který se mu zjevil na Sinaji. Vyplývá to i z výkladu verše: „Toto jsou nařízení (ha-chukim), řády (ha-mišpatim) a zákony (ha-torot), jenž Bůh vydal na hoře Sinaji prostřednictvím Mošeho, aby byly mezi ním a syny Izraele [Jisra‘ele]“ (Lv 26,46). „Nařízení (ha-chukim)“ – to jsou midraše (halachické)[1], „řády (ha-mišpatim)“ – to jsou právní ustanovení a „zákony (ha-torot)“ – z toho, že slovo Tóra je použito v duálu, vyplývá, že Jisra’el obdržel dvě Tóry – jednu písemnou a druhou ústní. (Torat kohanim, Be-chukotaj).[2]

Kniha Kerem David – komentář k Pirkej avot od rabiho Davida Chananji Pinta (nar. 1950) k tomuto místu říká:

Podobně ani tana neříká, že Moše „daroval“ Tóru Jehošuovi a Jehošua ji pak daroval starším. Tóra není dar, který může být jednoduše předán, ani nemůže být zděděna. Pouze ti, co se nad ní namáhají, jsou hodni jí porozumět. Tak, jako náš učitel Moše se pro ni namáhal čtyřicet dní na hoře [Sinaj] a nejedl ani nepil. Naučil se Tóru a zapomněl ji, až mu nakonec byla předána jako dar (Nedarim 31a). Podobně [moudří] v Gemaře (Eruvin 54a) vyložili verš: „A z pouště dar“ (4M 21,18) [následovně]: „Ten, kdo sám sebe učiní pouští, bude mu Tóra předána jako dar“. Není ale možné Tóru přijmout jako dar bez námahy. V Gemaře (Nida 30b) [moudří řekli], že plod v matčině lůně je obeznámen s celou Tórou. Když však [dítě] přichází na svět, přistoupí anděl a klepne ho na ústa, čímž způsobí, že dítě celou Tóru zapomene. Jaký má tedy smysl učit ho Tóru, když ji má celou zapomenout? Je to proto, abychom si uvědomili, že každý člověk je schopen naučit se celou Tóru. Tato ale není člověku předávána darem. Pokud se pro ni člověk namáhá, je mu dána darem. Ne-li, není jí hoden.[3]

Je-li tomu tak s učením a prostým výkladem Tóry, u kabaly to nemůže být jinak, protože je s Tórou nerozlučně spjata. Rabi Moše ben Nachman (1194–1270) v předmluvě ke svému komentáři ke knize Berešit píše:

[Bůh] zpočátku obeznámil [Mošeho] se stvořením nebes a země a všech jejich zástupů, tj. se stvořením všeho stvořeného v horních i dolních [říších] a také se vším, co bylo řečeno v proroctví ohledně maase merkava a maase berešit a s jejich [ústní tradicí] přijatou moudrými. A to včetně účinků čtyř sil ve spodní [říši], tj. síly minerálů, vegetabilní síly země, pohyblivé duše a mluvící duše. O tom všem byly našemu učiteli Mošemu řečeny [podrobnosti] o jejich stvoření, silách, podstatě, působení a konci těch, které podléhají zániku. Toto vše je zapsáno v Tóře jasně nebo náznakem (remez).

Naši rabíni řekli: Ve světě bylo stvořeno padesát bran inteligence a všechny kromě jedné byly předány Mošemu, jak je řečeno: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu“ (Ž 8,6) (Roš ha-šana 21b).[4]

Kniha Šomer emunim velkého kabalisty rabiho Josefa Irgase (1684-1730) tento motiv rozvádí podrobněji. Poté, co dokazuje, že i obyčejné příběhy Tóry obsahují skrytá tajemství, píše:

Jak říkají naši moudří v traktátu Menachot 29b: „Když Moše vystoupil na výsosti, našel Svatého, budiž požehnán, jak svazuje koruny s písmeny. Řekl Mu: K čemu jsou? Odpověděl: V budoucnosti z nich jeden člověk vyloží hory hor zákonů (halachot). A co budou do té doby [znamenat] pro vás? Budete je nazývat zákon předaný Mošemu na Sinaji (halacha le-Moše mi-Sinaj). Neboť jejich souvislost (remez) budete chápat, pouze [předáváním] z úst k ústům až k Mošemu na Sinaji.“ Viz tamtéž pro obšírnější vysvětlení.

Uzavřeme to tedy: Neexistuje nic z toho, co naši moudří přijali, na což by nebylo odkazováno v Tóře. Ať už to jsou výklady zákonů a přikázání nebo mystéria maase berešit a maase merkava, všechny jsou v ní zřetelně popsány nebo je na ně odkazováno (remez). Proto můžeš vidět, jak se naši moudří snaží, aby pro svá slova, která přijali [od svých učitelů], nalezli oporu vycházející z [biblických] textů. A to jak u zákonů, tak i u homiletických výkladů (agada). To proto, že vše je naznačeno (remez) a obsaženo v Tóře. To je to, co jsme se učili v Mišně: „Obracej v ní a [znovu] v ní obracej, protože vše je v ní [obsaženo]“, protože ona objímá vše a nic v ní nechybí. Ať už jsou to zákony, poznání nebo skutečná moudrost. V Zoharu, oddíl Be-ha’alotecha 149b, je řečeno: „Jisrael měl štěstí, že mu byla předána nebeská Tóra, Tóra pravdy. Ten, kdo tvrdí, že příběhy Tóry jsou pouhými příběhy, měl by raději vypustit svého ducha...“ Viz tamtéž a také na str. 152a, kde se to rozebírá více.

...

Uzavřeme to: Celá Tóra je psána jazykem dolních a odkazuje (remez) k vysokým [tajemstvím], jak je známo těm, co jsou v této moudrosti zběhlí.[5]

Moše tedy přijal od Svatého, budiž požehnán, na hoře Sinaj dvě Tóry: psanou a ústní. Psanou Tóru představuje pět Mošeho knih a v širším smyslu i knihy proroků a další písma (kroniky, knihy královské, Píseň písní, apod.). Bez ústní Tóry by příkazy psané Tóry nebylo možné uvést do praxe.[6] Po staletí se ústní Tóra tradovala mezi proroky a posléze mezi muži Velkého shromáždění. Aby předávání ústní Tóry nezaniklo pod tlakem nepříznivých historických událostí (perská, řecká a posléze římská nadvláda), rozhodl se rabi Jehuda ha-Nasi (165–217 o. l.) základy ústního učení sepsat. Tak vznikla Mišna, která však představuje pouze stručné záznamy ústního učení odkazující k mnohem rozsáhlejší pokladnici do té doby nezapsaného vědění. Učenci kvůli neustávajícím perzekucím časem přistoupili k zaznamenání další části ústního učení, čímž vznikla Gemara, která představuje rozvinutí některých částí Mišny.[7] Kabalistická tajemství však otevřeně sepsána nebyla. I když podle tradice byl rabim Abou na pokyn rabiho Šimeona bar Jochaje (2. stol.) sepsán Zohar, nebylo povoleno jeho zveřejnění. „A přestože byl sepsán, byl napsán v tajném jazyce tak, aby mu nikdo nehodný nebyl schopen porozumět.“[8] Proto byl k sepsání Zoharu vybrán rabi Aba, který měl schopnost zaznamenat vznešená mystéria všedním jazykem, jemuž ale mohli porozumět jen ti, co k němu vlastnili klíč. Pokud někdo přistoupí ke studiu Zoharu bez tohoto klíče, nebude ho správně chápat a může ho vykládat doslovně nebo hereticky. Z toho důvodu byla kniha Zohar utajována a kolovala pouze v úzkém okruhu zasvěcenců[9].

Tímto způsobem se kabala tradovala až do dob Rambana (1194–1270). Po jeho smrti kabalistická tradice na 300 let zcela zanikla a nebyla obnovena až do příchodu rabiho Jicchaka Lurii (1534–1572) zvaného Ari či Ari za”l. Všechny kabalistické knihy sepsané mezi Rambanem a Arim jsou pouze dílem intelektu autorů a jejich snahy o pochopení starších autentických kabalistických textů (např. Sefer jecira, Bahir, Zohar, Ramban, apod.), aniž by však přijali skutečnou tradici. Proto nejsou kabalistické knihy vzniklé v tomto období považovány za zdroje, jimž by měl student věnovat pozornost a na něž by se mohl spolehnout. „Jsou postaveny na lidských úvahách, které nebyly přijaty od dřívějších generací a nebyly přijaty z nebes.“[10]:

Samotná osobnost Ariho je natolik hluboká, že se naprosto vymyká rámci tohoto pojednání. Řekněme stručně jen tolik, že jeho učení, jak nám dosvědčují jeho současníci, pocházelo přímo z nebes a od proroka Eliahua, který je s předáváním kabalistických tajemství velmi úzce spjat. Rabi Irgas to popisuje následovně:

Poté se rozsvítilo a zazářilo velké světlo, pevnost a věž, [muž] svatý jako služební andělé, rabi Jicchak Luria za“l zvaný také jako Ari. Díky své hluboké moudrosti a svatosti byl hoden zjevení proroka Eliahua za“l kdykoliv [to potřeboval]; tak jak se zjevoval tanaim a amoraim[11], jak je v Gemaře dobře [zaznamenáno] na mnoha místech. [Eliahu] mu zjevil tajemství Tóry a hluboká mystéria, která ve světě nebyla zjevena od dob rabiho Šimeona bar Jochaje za“l. [Ari] vyřešil všechny argumenty a spory pozdějších kabalistů.[12]

Podobně jako u Zoharu, kdy byl vybrán rabi Aba k jeho sepsání kvůli své schopnosti převést skrytá mystéria do všedních slov, byl pro zapsání Ariho učení vybrán rabi Chajim Vital (1542–1620), který disponoval stejnou schopností. Ari dokonce autorizoval Chajimovy zápisy svého učení za jediné věrohodné. Záznamy ostatních Ariho žáků zakázal studovat, protože nikdo z nich nedosáhl hloubky jeho učení tak, jako rabi Chajim Vital. Přesto došlo po smrti rabiho Chajima Vitala vlivem přepisovačů ke smísení jeho textů s texty a poznámkami ostatních žáků, což na několika místech vedlo k rozporům v textech. Ovšem díky kabalistům následujících generací, zejména díky rabimu Šalomu Šarabimu (1720–1777) známému také jako Rašaš, byla většina Ariho textů redigována a neautorizované texty byly vyjmuty, případně zřetelně označeny. V současné době v tomto směru provedli velký kus práce také učenci ješivy Ahavat šalom pod vedením rabiho Jaakova Mošeho Hilela. Díky těmto a mnohým jiným význačným učencům jsou dnes autentické kabalistické texty očištěny od zavádějících příměsí.

 

2. Autentická kabala

Za dnů rišonim[13] byla kabala předávána z učence na vybraného žáka. Přestože mnoho rišonim k ní ve svých knihách odkazovali v nejasných narážkách, obecně veřejnosti nebyla přístupná. Samotný Talmud, jak bylo prokázáno mnoha pozdějšími autoritami, zcela zřetelně, třebaže subtilně, naráží na mnoho kabalistických konceptů[14]. Rabi Josef Irgas v knize Šomer emunim píše:

Autor knihy Derech emuna (mišna 20, šaar 3), poté, co předložil mnoho argumentů, aby prokázal, že naši moudří byli zběhlí ve všech [odvětvích] moudrosti, napsal: „A v pravdivé Božské moudrosti sepsali velká díla a knihy, jako například kniha Hejchalot, knihy Šiur koma a kniha Bahir, v nichž se nachází Božská moudrost, jíž není možno vyvážit zlatem, a kterou není možné pochopit samotným rozumem.“ Také rabi Josef Albo (1380–1444) ve své knize ha-Ikarim (mišna 2, kapitola 9), zmiňuje knihu Zohar a varuje: „Nečtěte ji, ani jiné knihy kabalistů, pokud nepochází z úst mudrce, který je kabalistou. To proto, že tato moudrost se nazývá kabala (přijetí) a je [vyučována] způsobem, který [je naznačen] v jejím jménu.“[15]

Co to ale znamená autentická kabala? Současný velký kabalista rabi Jaakov Moše Hilel (nar. 1945) píše:

Slovo kabala znamená ‚přijímání.‘ Je to moudrost, kterou se člověk nemůže naučit sám o sobě, ale musí být přijata od učitele jakožto součást tradice. Důvodem toho je, že kabalisté užívají skryté terminologie, jejíž slova nemohou být chápána doslovně. V jejich tajném kódu znamená každé slovo něco jiného, než se na první pohled zdá.[16]

Podle rabiho Hilela užívá kabala tento jazyk proto, aby jím popsala duchovní koncepty, které jinak nejsou naším intelektem uchopitelné.

Přestože se tato slova vztahují k fyzickému světu, který známe, odkazují jen k duchovním konceptům a nabývají smyslu pouze v tomto kontextu. Ti, co vlastní klíč k tomuto kódu a na základě něj studují kabalistické texty, chápou jejich hluboký význam a nehrozí u nich nebezpečí dezinterpretace toho, co texty říkají. Avšak bez přijetí tradice člověk nemůže přistoupit ke kabalistickým dílům, protože je zcela určitě bude chápat mimo správný kontext, což v důsledku povede až na pokraj hereze.[17]

Na jiném místě píše:

Kabala ve své podstatě vede ke zjasnění a prohloubení naší víry v Boha. První z deseti přikázání nás vede k víře, že svět má Stvořitele, který je jediný.[18]

Tento jediný Bůh, který je stvořitelem, podle kabalistů nepřestal působit dokončením stvoření, jak učí některé filosofické školy vycházející z Aristotela, ale naopak neustále na svět dohlíží, řídí ho a vede k jeho úplnému vykoupení (geula šelema). V tom spočívá smysl smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Jisraelem, kdy se, zjednodušeně řečeno, Jisrael zavázal dodržovat micvot tak, jak je obdržel od Boha v Tóře (rozuměj v písemné i ústní), zatímco Bůh se zavázal za předpokladu splnění dohodnutých podmínek zahrnout Jisrael na tomto a budoucím světě hojností nebeského přílivu[19]. K tomu všemu se ještě pojí příslib znovuustanovení Davidova království, postavení třetího chrámu a příchod Mesiáše, který bude tomuto království vládnout[20] a mnoho jiného. To jsou jedny ze základních prvků židovské víry v podobě, která dostačuje upřímně věřícímu. Kabalisté ovšem říkají, že člověku by nemělo stačit „jen“ dodržovat příkazy a zákazy, ale měl by se snažit proniknout hlouběji k jejich smyslu. To se děje studiem Tóry, midrašů, Talmudu, halachické literatury, a na té nejvznešenější rovině, které ovšem ty dřívější musí předcházet, také studiem kabaly. Rabi Hilel o tom píše následovně:

Kabala nás poučuje o smyslu člověka a toho, čeho by měl v tomto světě dosáhnout. Učíme se, že každá micva má moc přivodit samostatný tikun (nápravu), který jedinečným způsobem zdokonaluje tento svět i vyšší duchovní světy. To stejné platí o našich modlitbách. Všichni recitujeme stejná slova. Přesto víme, že každé slovo staví duchovní světy a přináší vyšším světům tikun a přivádí je k dokonalosti. Zohar nás učí, že není nic vyššího než studium Tóry, neboť každé slovo učení Tóry tvoří nový svět.

Rabi Chajim Voložin (1749–1821) píše, že do těla vstupuje pouze nejspodnější část duše, která by mohla být zvána „chodidly“ duše, zatímco úplná duše je nadále spojena s horními světy (Nefeš ha-chajim, šaar 1, kapitola 5). Činy lidské bytosti ovlivňují vyšší světy, k nimž se vztahují, neboť část její duše je stále zde. Náš praotec Jaakov snil o „žebříku stojícím na zemi, jehož vrchol dosahuje k nebesům“ (2M 28,12). Nejspodnější část naší duše je umístěna na zemi uvnitř těla; zbytek naší duše vystupuje vzhůru a sahá až k nejvyšším nebesům.

Toto je úžasná moudrost kabaly. Poskytuje nám vhled do skrytého smyslu každého slova Tóry, do významu micvot a jejich dopadu na svět. Umožňuje nám docenit účel stvoření, důvod existence člověka a rozsah jeho povinností na tomto světě. Kabala nás učí tomu všemu a mnohému dalšímu.[21]

Klade-li si tato kapitola za cíl přiblížit, co je to autentická kabala, domnívám se, že tím nejlepším vodítkem je na základě výše řečeného její nerozlučné sepjetí s Tórou psanou i ústní, se studiem Talmudu, s dodržováním micvot a s rabínskou tradicí, která je ostatně i její jedinou nositelkou.

Takové rozlišení je poměrně snadné. Výše ale bylo řečeno, že existují i texty a tradice, které sami sebe označují za kabalistické, přestože jimi nejsou (učení vzniklá v období mezi Rambanem a Arim). V současné době můžeme pozorovat různé proudy uvnitř ortodoxního judaismu, které se otevřeně hlásí ke kabale. Můžeme je tedy nazvat autentickými, jsou-li úzce spjaty s Tórou a dodržováním micvot? Obávám se, že to není tak jednoduché. Podobnou otázku si kladlo i mnoho učenců různých dob. Jako příklad zde uvedu obdobný dotaz, který položil jistý irácký učenec velkému kabalistovi rabimu Josefu Chajimovi známému také jako Ben Iš Chaj (1835–1909):

„Budu-li hoden přijít do Jeruzaléma, o němž je řečeno ‚Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma‘ (Iz 2,3) a kde mnoho učenců studuje tuto moudrost [kabaly], jak rozeznám význačného učence, na nějž se budu moci spolehnout a u jehož nohou bych mohl tuto moudrost studovat?“ Řekl jsem mu: Vezmi si do ruky knihu Nahar šalom [od slavného kabalisty rabiho Šaloma Ša’arabiho zvaného Rašaš, (1720-1777)] a zeptej se toho mudrce a kabalisty, co se tam píše na straně 112b ohledně uvedení pořádku nápravy „kamenolomu duší“, podle pořádku jejich napravení a nebeských kořenů, od slov ‚Je známo, že samotná Tóra je tělem Svatého...‘ až na konec strany 115a. Pokud vyloží všechna slova, která tam Rašaš uvedl, a z jakých konkrétních míst Ariho knih [Rašaš] čerpal a jestliže ti řekne, že ví, a že přijal od důvěryhodného rabiho prameny a výklady těchto slov, tehdy mu uvěř pro bázeň z Nebes, a jeho učení, které se v něm nachází.“

Rabi Josef Chajim pak uvádí ještě několik podobných míst z knihy Nahar šalom, které by měl učenec vyložit. Pokud tímto testem projde, měl by tazatel prohlásit:

‚Ty jsi můj učitel! Uč mě pravé moudrosti, kterou zjevil náš rabi Ari za“l. Jestliže výše uvedeným slovům jasně rozumíš, co lepšího může být? Budu pak žíznivě pít Ariho slova, která mě budeš učit. Pokud je však tvoje pochopení pomotané, Bože chraň, proč bys měl mást i mě? Ano, i přesto mě můžeš učit, ale jen tak, jak někdo učí Tóru s jejím překladem do aramejštiny (targum Onkelos), bez veškeré její hloubky a skrytých detailů veršů. Pouze toto přijmu.‘ Toto bys měl říci jakémukoliv učiteli, od nějž se chceš nechat učit tuto moudrost.“[22]

Tato zkouška pravého učitele zdánlivě postavená na schopnosti porovnat texty Rašaše s Ariho texty, skrývá hlubší smysl. Výše bylo uvedeno, že Ari za”l povolil zapsat své učení pouze rabimu Chajimu Vitalovi, a že i přes tento příkaz se do jeho spisů dostaly úryvky i jiných Ariho žáků. Kvůli tomu se tak na několika místech objevují věcné rozpory. Rozlišit v takovém textu autentické Ariho učení od neautentického dokáže pouze ten, kdo nese skutečnou tradici, díky níž je schopen tyto rozpory vyložit. Ostatně podle kabalistické tradice sám Rašaš měl být převtělením Ariho, který se vrátil, aby své učení očistil a vysvětlil to, co dosud zůstávalo skryté. Z toho důvodu dnes mnohé autority doporučují začít se studiem Rašaše. Na jeho základě pak mohou správně pochopit Ariho texty a následně i knihu Zohar, Bahir, Jecira a ostatní kabalistické texty. Postup studia je tedy opačný, než by se dalo očekávat. Je to proto, že starší texty byly psány v podobenstvích a skrytým jazykem. Modernější texty jsou otevřenější a zjevují mnohem více ze skryté moudrosti. To proto, že se podle kabalistické tradice blíží příchod Mesiáše, čímž sílí příliv duchovního požehnání, které se mimo jiné projevuje i zjevením skrytých moudrostí v tomto světě[23]. V další kapitole však uvidíme, že to v žádném případě neznamená, že by tato moudrost byla otevřena všem.

 

3. Předpoklady pro studium kabaly

V předchozí kapitole jsme se dozvěděli, že hlavním předpokladem pro správné pochopení kabalistických textů je víra v Boha, ve slova Tóry (psané i ústní), plnění micvot a také přijetí tradice od učitele, který je sám nositelem této tradice. Nároky na žáka jsou ovšem mnohem větší. Rabi Josef Irgas o tom píše:

Je pravdou, že existují věci, které nemohou být pochopeny, dokud se hluboce neponoříš do skutečné podstaty moudrosti. Zohar říká: „Ne všechny intelekty to mohou unést. Pouze ty, které jsou moudré a svaté.“ Avšak většina ostatních témat, o nichž se pojednává, může být pochopena běžným způsobem v závislosti na vynaloženém úsilí. Jestli ale člověku, který tuto moudrost nikdy předtím pečlivě nestudoval, připadají cizí nebo zvláštní, je to jeho chyba, neboť nestudoval předběžné základy. Vskutku, pokud by se ten stejný člověk – třebaže by byl moudrý a učený v otázkách halachy – podíval do náhodné kabalistické knihy, nebyl by schopen pochopit, o čem ve skutečnosti pojednává. I když se bude ptát, co se to vlastně učí, nikdo mu to nebude schopen vyložit na jedné noze (tj. během onoho okamžiku). Prvně se musí naučit dané téma ve správném pořádku. Chce-li se ptát předtím, než se naučí základy a začátky, nebude nikdy schopen porozumět.

...

Chceš-li porozumět knihám kabalistů, uč se začátky a základy této moudrosti, krok po kroku a v logickém pořadí. Tak dosáhneš pochopení tohoto učení a slova ti pak už nebudou znít cize.[24]

Také Rambam ve své knize Jad ha-chazaka mluví o nutných předpokladech pro studium skryté moudrosti[25]:

Tvrdím, že cestovat do pardes[26] by měl pouze ten, kdo si naplnil útroby chlebem a masem (lechem u-vasar)[27]. Chléb a maso představuje znalost [výkladu] zákazů, příkazů a všeho ostatního ohledně micvot. A přestože tyto věci nazývají naši moudří „malou věcí“ (davar katan), když říkají: „Velká věc – to je maase merkava, malá věc – to jsou diskuse Abajeho a Rava[28]“, je důležité jimi začít, neboť od počátku kultivují lidskou mysl. Navíc představují velké dobro, které Svatý, budiž požehnán, sesílá na obyvatele tohoto světa (olam ha-ze), aby si mohli zasloužit život budoucího světa (chajej ha-olam ha-ba).[29]

Podobně píše i samotný rabi Chajim Vital:

Člověk by si neměl říkat, „půjdu a budu se učit kabalu“ předtím, než nastudoval Tóru, Mišnu a Talmud, protože naši moudří nás učili, že člověk nemůže studovat kabalu předtím, než se nasytil „masem a vínem“ (basar ve-jajin)

Roš ješiva kabalistické ješivy Ahavat šalom rabi Moše Hilel, který publikoval mnoho kabalistických textů a sidurů a komentářů k nim, a jenž také kabalu vyučuje vybrané žáky, se k tomuto tématu velmi často vrací. V současnosti jsme totiž díky moderním technologiím svědky záplavy samozvaných kabalistů a jejich textů. Tyto texty často mluví o kabale jako o univerzální nauce. Jedním z jejich hlavních znaků také je, že se snaží toto učení nebo spíše jen několik ostatně špatně pochopených konceptů a hebrejských slovíček z kabaly roubovat na svou víru a filosofii, aby pak kolem sebe vytvářeli jakousi auru tajemna. Rabi Hilel před takovými texty a samozvanými kabalisty důrazně varuje a upozorňuje na vážná nebezpečí s nimi spojená, která mohou vést až k herezi a popírání Božího slova. Vybral jsem pasáž, kde rabi Hilel upozorňuje na nebezpečí plynoucí z takového přístupu. Z důvodu lepší srozumitelnosti ji zde ocituji celou:

Ve skutečnosti je celá moudrost kabaly postavena na porozumění zjevené Tóry. Pouze člověk, který chápe úplnou hloubku Gemary, bude schopen pochopit i hloubku kabaly. Pokud Gemaru nestudoval do hloubky, bude ve svých studiích činit chyby, které se budou týkat ikrej emuna, principů naší víry. Takže člověk se může domnívat, že svým studiem kabaly koná velkou micvu, přičemž ve skutečnosti to, co se učí, bude vykládat způsobem, který je kefira gemura, naprostá hereze. Nepomůže, bude-li opakovaně říkat: „Upřímně a celým svým srdcem věřím a vím, že nerozumím.“ Toto není dostačující odpověď. Kabala je zamýšlena pro to, aby byla pochopena, aby byla pochopena správně. Toho může dosáhnout jedině ten, kdo rozvinul sebe a své vědění takovým způsobem, jakým požadují naši moudří. Prvně musí sudovat Torat nigla, zjevnou Tóru, musí se stát zběhlými v Mišně a Gemaře a musí řádně dodržovat micvot. Rabi Chajim Vital na začátku své knihy Ec chajim přísahá při Božím jménu, že když člověk bude studovat jeho knihu (Ec chajim) a dodrží tyto podmínky, zaručuje mu dlouhý a zdravý život. Avšak ten, kdo skočí ke kabale bez splnění řádných podmínek, ohrozí svůj život, Bože chraň.

Zohar o verši „aby střežili cestu ke stromu života“ (1M 3,24) píše, že Bůh umístil anděly s rotujícími meči na cestu k ec ha-chajim (ke stromu života). To odkazuje k tajemstvím Tóry. Toto studium nemá být dostupné na každém rohu ulice a zvát všechny možné živly, aby šly a studovaly kabalu. Je to nejsvětější studium, na které každý z nás musí vynaložit úsilí, aby byl hoden k němu přistoupit. Avšak jedinou cestou je začít od začátku a postupně stavět na základech. Neexistuje žádné přeskakování příček žebříku. Pokud člověk skáče, zjistí, že nemá nic, čeho by se mohl chytit a nemá nic, na čem by mohl spočinout.[30]

Z výše uvedeného je třeba zdůraznit zmíněné dodržování micvot a z toho plynoucí morální rovinu, což rabíni u každého věřícího Žida považují za samozřejmé. Micvot byla nařízena v Tóře, která je podle kabalistů jakousi projekcí Boží vůle na tomto světě. Dodržování micvot pak vlastně znamená naplnění Boží vůle a dodržení uzavřené smlouvy. Každý hřích (nedodržení příkazu nebo porušení zákazu) pak odvádí od Boží vůle, odvádí od Boha a jako takový ho kabalisté chápou tak, že vytváří mezi námi a Bohem bariéru, která brání vnímání Boží přítomnosti a tudíž i pochopení skrytého významu Tóry.

 

4. Jichudim, kavanot, kabala maasit

Dříve než přistoupíme k popisu toho, co to jsou kavanot a jichudim[31], chtěl bych definovat, čím nejsou. Snadněji tak nalezneme rámec, v němž se máme v následujících úvahách pohybovat. Jichudim ani kavanot nejsou žádné mantry, ani nic tomu podobného. Nejsou to ani žádná tajemná či nesrozumitelná Boží jména sloužící ať už k navození nějakých vyšších stavů vědomí nebo k prospěchu osobnímu či jinému, duchovnímu nebo hmotnému. Čím tedy jsou jichudim a kavanot, které se také často významově kryjí? Současný velký kabalista rabi Jicchak Kaduri (1898–2006), který znal a praktikoval kavanot a jichudim podle Rašaše, svým žákům říkal:

Uvedení prvé

Co je to jichud? Významem [slova] jichudיחוד je jachadיחד (sjednocení), chiburחיבור (spojení) a hitkašrutהתקשרות (svázání) jedné samostatné entity s druhou.

Například člověk, který dosáhl lásky a bázně před Bohem, tj. devekutדבקות (přilnutí), stáhne a oděje tuto lásku a bázeň do skutků micvot. Tehdy koná jichud, kdy se tělesný čin, který vykonal, svazuje a spolu sjednocuje s láskou a bázní před Bohem. Má-li člověk mochin gedolimמוחין גדולים (rozšířená vědomí), a je-li hoden vykonat příkaz (micva) s těmito mochin (vědomími), pozdvihne písmena a jiskry, které se v tomto příkazu nachází a způsobí jichud (sjednocení) tak, že stáhne a spoutá vznešené Božské světlo se spodním světlem a sváže ho s Hospodinem, budiž požehnán. Jinými slovy, tento jichud „zjevuje Božskost Požehnaného zde dole“. Když člověk studuje Tóru, pak se jeho tělesný mozek učí a chápe z Božskosti Požehnaného. Takto se plní duchovnem a Božskostí způsobem, že: „Svatý, budiž požehnán, zatoužil učinit si příbytek ve spodním [světě]“.

 

Uvedení druhé

Existuje také hlubší význam ohledně sjednocení (jichud). Prostřednictvím micvot, které člověk vykoná, předá sílu a povzbuzení svaté šechině[32]. Tehdy nastane sjednocení Svatého, budiž požehnán, a šechiny – prostý jichud. Tímto způsobem šechina přijme sílu shora, aby shromáždila jiskry. Když se tyto jiskry pozvednou, vystoupí i šechina a sjednotí se pravým sjednocením, čímž se projeví cesta světla požehnaného Hospodina.[33]

Rabi Daniel Friš o jichudim a kavanot píše obdobně:

Zabývá-li se člověk skrytou moudrostí (tj. kabalou) a stojí na základech vnitřního významu micvot, pak takový člověk v okamžiku, kdy vykonává nějakou micvu a soustředí se na její skrytý význam, způsobí velké sjednocení (jichud) a hojný příliv (šefa) do všech světů a do sebe samého....

V řádu rozvinutí [světů] a konkrétně u významu micvot existuje velké množství uspořádání, které se obecně nazývají parcufim a sefirot, kdežto ve vnitřnějším smyslu se nazývají světla a jména. Tyto podrobnosti pramení v knize Zohar a jejich podrobnosti pak ve spisech Ariho. Podrobnosti jejich podrobností se pak nachází v podobenstvích siduru Rašaše. Proto ten, kdo předtím studoval Zohar a spisy Ariho a poté se bude modlit ze siduru Rašaše, s jistotou díky svému rozsáhlému vědění způsobí velké sjednocení (jichud), větší, než kdo jiný.[34]

Jasně z toho vyplývá, že bez rozsáhlých znalostí získaných předchozím studiem není možné, pochopit jichudim a kavanot v kabalistických sidurech, natož pak doufat, že by způsobily příliv hojnosti – šefa. Dostáváme se zde k samotnému smyslu studia kabaly. Tím, že student správně pochopí Ariho popis rozvinutí světů a všech souvisejících konceptů, bude schopen správně pochopit a vykonat jichudim a kavanot u modliteb a přikázání, což vede k přilnutí člověka k Boží vůli a ke sjednocení a nápravě horních světů a následnému přílivu nebeské hojnosti v adekvátní podobě. Rabi Daniel Friš k tomu ještě dodává:

Je třeba vědět, že důvodem, proč Svatý, budiž požehnán, poslal duše synů Jisraele do tohoto světa je, aby vytříbily svaté jiskry, které spadly spolu s klipot kvůli hříchu prvního Adama nebo z jiných příčin. Tím, že se synové Jisraele zabývají Tórou, modlitbami, micvot a dobrými skutky, tříbí tyto svaté jiskry. Tajemstvím „probuzení zdola“ prvně vystoupí tyto jiskry v mystériu „ženských vod“ k [sefiře] Malchut, což je svatá šechina zvaná jménem אדנ"י. Ta je pak napravena a okrášlena těmito „ženskými vodami“ a pozvedne tyto „ženské vody“ k [parcufu] Zeir anpin za účelem sjednocení (jichud), aby se spojila se jménem הוי"ה, které se nachází v Zeir anpin. Takto se sjednotí jména הוי"ה a אדנ"י následujícím způsobem: יאהדונה"י a nastane horní sjednocení (jichud). Prostřednictvím tohoto sjednocení sestoupí z výšin příliv (šefa) „mužských vod“. Odtud pak pramení všechny druhy dobré hojnosti pro všechny světy a konkrétně pro svaté syny Jisraele. Tento princip je mnohokrát zmiňován u různých výkladů veršů ve svaté knize Zohar. To proto, že toto je podstata a účel služby synů Jisraele ve dnech jejich života na tomto světě.

Na závěr této kapitoly bych ještě ve stručnosti uvedl názor kabalistů na tzv. praktickou kabalu (kabala maasit), z níž (vesměs nepochopením) byly odvozeny různé magické praktiky. Rabi Jaakov Moše Hilel píše:

Poté, co byl za časů amoraim ztracen popel z červené krávy[35], nebylo nadále možné „vstoupit do sadu – pardes“ (t. j. vstoupit do světa jecira); Kabalisté byli omezeni na svět asija. Tento nejnižší svět je velmi odlišný od ostatních vyšších světů. Svět acilut je veskrze dobrem, berija je většinou dobrý a jecira je napůl dobrý. Asija je však z větší části zlý a ta trocha dobra, kterou obsahuje je se zlem pomíchána.[36]

Pokud člověk používá praktickou kabalu působící ve světě asija, pak zlo, které je smíšené s dobrem, k němu přilne. Jeho duše, kterou doufal očistit, bude tímto zlem potřísněna. Jakýkoliv [duchovní] vjem, který takový člověk obdrží, pak bude směsicí pravdy a lži. Namísto dosažení vznešeného vhledu a čistoty bude ponechán ve zmatení a nečistotě.[37]

A dále:

Pokud nebude člověk informován prorokem Eliahuem nebo mu nebude jasnými znameními ukázáno, že to je Boží vůle, a že jeho duše je toho hodna, neměl by praktickou kabalu používat. Všichni tanaité, amoraité a učenci pozdějších generací, kteří praktickou kabalu používali, tato zjevení nebo znamení obdrželi. Pokud takové svolení chybí, neměl by se člověk ani snažit toto vědění získat, jinak bude v pokušení ho použít.[38]

Je tedy zřejmé, že tzv. „praktickou kabalou“, do níž spadá psaní a kreslení amuletů, zaříkávání andělů nebo démonů, zapřísahání Božími jmény, apod., se může zabývat jen člověk, který obsáhl značné množství vědění a žije svatým životem natolik, že je hoden zjevení proroka Eliahua nebo Božích znamení, které jediné mu mohou dát svolení k užití technik praktické kabaly. V opačném případě je jisté a nevyhnutelné, že se člověk zabývající se praktickou kabalou dostane pod moc klipot, tj. podlehne zavedením, omylům, lžím, což v posledku povede k herezi a odklonu od Boží vůle.

 

5. Na místo závěru

Z výše řečeného vyplývá, že kabala není pouhou studijní disciplínou, není ani mystikou v obecném smyslu slova, či dokonce hermetickou naukou, za což se občas mylně považuje. Kabala je pevně svázána s židovským národem tak, jako je s ním svázána Tóra, Talmud a celá rabínská tradice. Veškeré snahy ji od této tradice oddělit neodvratně vedou k její dezinterpretaci a nezřídka k herezi a modloslužbě. To je také jeden z nejdůležitějších důvodů, proč byla a je kabala tajena. Nikoliv kvůli vytváření nějakého „tajného učení“ přístupného pouze kroužku vyvolených, ale proto, aby ti, co k jejímu studiu přistoupí, byli natolik připraveni (studiem a morálními kvalitami), že u nich nebude hrozit stejný osud, který potkal Achera z talmudického vyprávění o čtyřech rabínech, kteří vstoupili do pardes[39].

Zároveň bych ale chtěl upozornit, že výše uvedená esej dané téma ani zdaleka nevyčerpává. Případnému vážnému zájemci bych doporučil nejlépe opakovanou četbu knih, které se problémem autentické kabaly, jejího tradování a začlenění do života věřících věnují podrobněji. Z těchto knih vybírám zejména Petach šaar ha-šamajim, která se tomuto tématu věnuje nejpodrobněji, dále Ahavat šalom a Ascending Jaacob’s Ladder, vše od rabiho Jaakova Moše Hilela, dále knihu Šomer emunim od rabiho Josefa Irgase[40] nebo knihu Šaarej Zohar od rabiho Daniela Friše, která je také skvělým úvodem ke studiu Zoharu.

Na závěr bych zde rád uvedl dvě modlitby, které se často nachází na začátku kabalistických knih, aby se je člověk modlil před tím, než bude onu kabalistickou knihu studovat. V jejich slovech může pozorný čtenář nalézt vše, co zde bylo řečeno o studiu kabaly a o jejím vznešeném původu a úloze. Snad pomohou i trochu zprostředkovat posvátno, s nímž je třeba k této starodávné tradici přijaté od Boha na Sinaji přistupovat.

Modlitba před studiem kabaly od Ariho

Vládče světů a Pane pánů, milosrdný a slitovný Otče, skládáme před Tebou chválu, Hospodine, Bože náš a Bože našich otců, s poklonou a pokorou, že jsi nás přivedl ke Své Tóře, abychom pro Tebe vykonávali svatou službu. Dal jsi nám podíl na tajemstvích Tvé svaté a čisté Tóry. Co jsme a co je náš život, že jsi nám prokázal takovou velkou milost? Proto před Tebe skládáme naše prosby, abys nám prominul a odpustil všechny naše hříchy a provinění a aby nás naše provinění od Tebe neoddělovala. Budiž Tvou vůlí, Hospodine Bože náš a Bože našich otců, abys naše srdce připravil k bázni před Tebou a k lásce k Tobě, a abys naklonil svůj sluch k těmto našim slovům a otevřel naše neobřezaná srdce k tajemstvím Tvé Tóry. Nechť je toto naše učení potěšením ducha před trůnem Tvé slávy podobně jako příjemná vůně [oběti]. Sešli na nás světlo pramene našich duší, do všech jejích úrovní. Nechť se v nás rozzáří jiskry Tvých svatých služebníků, skrze něž jsi tato Svá slova zjevil světu a jejichž zásluhy, zásluhy jejich otců, zásluhy jejich učení, jejich čestnost a svatost jsou naší oporou, abychom v těchto slovech nepochybili. Prostřednictvím jejich zásluh osviť naše oči v tom, co se učíme. Jak říkají příjemné písně Jisraele: „Otevři mi oči, ať z Tvé Tóry spatřím zázraky“ (Ž 119,18). Budiž Ti po vůli výroky mých úst a nechť jsou myšlenky mého srdce před Tebou, Hospodine, má skálo a můj spasiteli. „Neboť Hospodin dává ze Svých úst moudrost, poznání a porozumění“ (Př 2,6).[41]

Další krátká modlitba a kavana před studiem kabaly

Rád bych studoval tuto kabalistickou knihu, abych pochopil část velikosti a vznešenosti mého Tvůrce a Stvořitele, budiž požehnán a budiž požehnáno Jeho Jméno, a abych pochopil vznešenou úroveň Jeho svaté Tóry, abych svázal svou duši s jejím zřídlem a vykonal tím velké nápravy (tikunim) v nebeských svatých světech. Smyslem záměru mého studia je udělat mému Tvůrci a Stvořiteli, budiž požehnán a budiž požehnáno Jeho Jméno, velké potěšení. Pro sjednocení Svatého, budiž požehnán, a jeho šechiny s bázní a láskou, láskou a bázní, aby bylo sjednoceno jméno י"ה s ו"ה v dokonalé jednotě ve jménu celého Jisraele. „Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným!“ (Ž 90,17).[42]

 

6. Použitá literatura

Friš, Daniel. Šaarej Zohar. Jeruzalém: Machon Daat Josef, 2005.

Hilel, Jaakov Moše. Ahavat šalom. Jeruzalém: Ahavat šalom, 2002.

—. Ascending Jacob's Ladder. New York: ArtScroll / Mesorah, 2007.

—. Binjan Ariel. Jeruzalém: Ahavat šalom, 2008.

—. Faith & Folly. Jeruzalém: Ahavat šalom, 1999.

—. Petach šaar ha-šamajim. Jeruzalém: Ahavat šalom, 2008.

—. Šoršej ha-jam. V sv. Jeruzalém: Ahavat šalom, 2001-2014.

Chajim, Josef. Daat u-tevuna. Jeruzalém, 1911.

Chaver, Jicchak Izik. Pitchej šearim. II sv. Tel Aviv: Barazani a syn, nedatováno.

Irgas, Josef. Šomer Emunim ha-kadmon. Jeruzalém: Hocaat Be-peruš U-be-remez, 1964.

Jochaj, Šimeon bar, a Daniel Friš. Sefer ha-Zohar im peruš Matok mi-dvaš. XV sv. Jeruzalém: Machon Daat Josef, 2005.

—. Sefer Zohar chadaš. IV sv. Jeruzalém: Machon Daat Josef, 2005.

—. Tikunej ha-Zohar im peruš Matok mi-dvaš. III sv. Jeruzalém: Machon Daat Josef, 2005.

Majmon, Moše ben. Mišne Tóra. Tel Aviv: Rišonim, 1946.

Nachman, Moše ben. Ramban. Překlad: Jaakov Blinder. VII sv. New York: Artscroll Mesorah, 2010.

Newman, Jaakov, a Gavriel Sivan. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1998.

Nosek, Bedřich. Pirkej avot. Překlad: Bedřich Nosek. Praha: Sefer, 1994.

Pinto, David Chananja. Kerem David. Jeruzalém, 2007.

Sládek, Pavel. Malá encyklopedie rabínského judaismu. Praha: Libri, s. r. o., 2008.

Sláma, Petr. Tanu rabanan. Praha: Vyšehrad, 2010.

Steinsaltz, Adin. The Essential Talmud. New York: Basic Books, 2006.

Šeelot u-tešuvot, divrej Jicchak: ha-rav Jicchak Kaduri. Cholon, 2007.

Vital, Chajim. Šaarej keduša ha-šalem. Tel Aviv: Aharon Barazani a syn, 2005.



 

Poznámky:

 

[1] Halacha – (heb. halach = kráčet). Termín může nabývat různých významů: „(1) Závazný náboženskoprávní výrok. (2) Nejmenší stavební jednotka (výrok) Mišny a Tosefty. (3) Systém náboženského práva a jeho odvozování. Bez pochopení základních principů halachy je rabínský judaismus nesrozumitelný.“ (Sládek, 84).

[2] (Nosek, 22).

[3] (Pinto, 19).

[4] (Nachman, 4-5).

[5] (Irgas, §19).

[6] Například v Tóře uvedené přikázání o cicit (4M 15, 37-41) neříká žádné podrobnosti o tom, jak a kde mají být třásně na oděvu uvázány. Teprve ústní Tóra přináší nezbytné podrobnosti, které byly podle tradice předány Mošemu na Sinaji spolu s psanou Tórou.

[7] Mišna a Gemara dohromady tvoří Talmud. Gemara byla sepsána ve dvou verzích: v palestinské (jeruzalémské) a v babylonské. Odtud pochází i označení dvou Talmudů: Palestinský (jeruzalémský) a babylonský.

[8] (J. M. Hilel, Ascending Jacob's Ladder, 216).

[9] (J. M. Hilel, Ahavat šalom, 18-20).

[10] (Irgas, §17).

[11]Tana: ‚Učitel‘ – Aramejské označení toho, kdo mistrovsky zvládl Ústní zákon; pl. tanaim, konkrétně ti učenci, kteří položili základy talmudského judaismu, a to od dob mudrce Hilela do dob r. Jehudy ha-Nasiho (Knížete Judy), jenž zredigoval Mišnu.“ (Newman a Sivan, 224); „Amora: učenec talmudské éry (tj. po sestavení Mišny). Aramejský termín, pl. amoraim, pro mudrce, kteří objasňovali a vykládali učení mudrců období Mišny. Amoraim rozváděli starší rabínské texty a jejich rozpravy tvoří převážnou část obou Talmudů a agadického midraše.“ (Newman a Sivan, 16).

[12] (Irgas, §17).

[13] Rišonim – vůdčí rabíni a rozhodující halachické autority v období po geonim a před sepsáním kodexu Šulchan aruch, tj. přibližně v období 11. až 15. století.

[14] (J. M. Hilel, Ascending Jacob's Ladder, 213).

[15] (Irgas, §11).

[16] (J. M. Hilel, Ascending Jacob's Ladder, 214).

[17] Tamtéž.

[18] (J. M. Hilel, Ascending Jacob's Ladder, 219).

[19] Což není myšleno pouze duchovně. Tóra zřetelně mluví i o fyzické rovině této hojnosti nebo o strádání v případě, kdy Jisrael micvot nedodržuje. Tóra a tudíž i judaismus obecně se nesnaží uměle oddělovat tzv. duchovno od materiálna – jednoduše proto, že v tomto světě jsou oba zdánlivé protiklady vzájemně smíšeny a jako takovým je třeba oběma věnovat náležitou pozornost a péči. Rámec, který věřícímu Židovi umožňuje nechat všední život prostoupit posvátnem a prožít Boží přítomnost, určují právě micvot.

[20] Aniž by přestal platit jediný zákon z Tóry. Naopak, jeho příchodem a znovuzavedením chrámové služby vstoupí v platnost mnoho dalších přikázání, která v současné době není možno vykonat, a tudíž nelze pozvednout všechny jiskry svatosti.

[21] (J. M. Hilel, Ascending Jacob's Ladder, 221-222).

[22] (Chajim, úvod).

[23] Viz například Zohar, Va-jera, 118a: „Když se budou blížit dny Mesiáše, dokonce i děti světa jsou předurčeny k tomu, aby našly tuto skrytou moudrost.“ Aby nedošlo k nedorozumění, podotýkám, že to vůbec neznamená, že by se kabala rozšířila i mezi ostatní národy. Je důležité držet se kontextu a správně chápat, kdo to jsou „děti světa“ (ravje de-alma) o nichž rabi Šimeon v Zoharu mluví. Rabi Hilel k tomu podotýká: „Ne každému, kdo bude chtít přistoupit k Hospodinu, to bude dovoleno, neboť tajemství a mystéria Tóry se lidem nezjeví na základě jejich materiálního studia, nýbrž výhradně díky Božskému přílivu seslanému z výšin Jeho svatosti prostřednictvím Jeho poslů a andělů nebo prostřednictvím proroka Eliahua, za“l.“ (J. M. Hilel, Ahavat šalom, 18).

[24] (Irgas, §15).

[25] Skrytá moudrost – chochmat nistar (חכמת נסתר). Počáteční písmena těchto dvou slov tvoří slovo chen (חן) – milost, což se používá jako zkratka pro označení skrytého vědění – ח"ן.

[26] Pardes (פרדס) – sad, je také zkratka pro čtyři úrovně výkladu Tóry: Pešat (פשט) – doslovný výklad, který stojí na textu a na kontextu.  Remez (רמז) – odkaz. Narážka na nesouvisející. „Čtení mezi řádky“. Deruš (דרוש) – homiletický význam (midraše). Výklad, který „opouští rovinu textu, aniž by s ním však přestal být vnitřně spojen“. Sod (סוד) – tajemství, skrytá moudrost, kabala.

[27] „Takto řekli naši moudří: ‚všechnu oporu chleba (lechem) (Iz 3,1) – to jsou mistři Talmudu‘ (Chagiga 14a). Podobně řekli: ‚Slova Tóry – každý, kdo je čte, zakouší chuť masa‘ (Eruvin 21b)“ (Majmon 1946, 24, pozn. 2)

[28] Abaje a Rava patří do třetí generace amoraim (přibližně třetí až čtvrté století o. l.). Jejich diskuse jsou známé jako „havajot de-Abaje ve-Rava“ a jsou v hojném počtu zastoupené v babylonském Talmudu. Jejich diskuse jsou klasickým příkladem metod babylonského Talmudu. (Steinsaltz 2006, 68-69).

[29] Mišne Tora, hilchot jesodej ha-Tora, kapitola 4, halacha 13 (Majmon, 23-24).

[30] (J. M. Hilel, Ascending Jacob's Ladder, 225-226).

[31] Jichud (pl. jichudim) – doslova sjednocení. Může být chápáno obecněji ve smyslu sjednocení  duchovních prvků (např. mužského a ženského prvku: Boha a společenství Jisraele), nebo konkrétněji jako techniky s písmeny a Božími jmény, které tato sjednocení duchovních prvků odrážejí. Kavana (pl. kavanot) – doslova záměr. Nejčastěji provedení nějakého příkazu nebo modlitby se soustředěnou myslí. Během takového provádění může člověk svou mysl soustředit pomocí jichudim. Oba tyto termíny se tedy co di významu mohou překrývat.

[32] Šechina – Boží přítomnost. Ženský aspekt přebývání a projevu Boha v nižších světech.

[33] (Šeelot u-tešuvot, divrej Jicchak: ha-rav Jicchak Kaduri, 412).

[34] (Friš, 463).

[35] Popel z červené krávy sloužil k očištění člověka, který byl poskvrněn kontaktem s mrtvým (4M 19,1-22).

[36] Tato skutečnost ale člověku umožňuje svobodnou volbu mezi dobrem a zlem, přičemž tato svobodná volba je hlavní lidskou předností, díky níž se svým svobodným výběrem dobra podílí na nápravě, tikun. Co je dobré a co zlé definuje Tóra. (pozn. překl.)

[37] (J. M. Hilel, Faith & Folly, 45-46).

[38] (J. M. Hilel, Faith & Folly, 47).

[39] Chagiga 14b. Česky in (Sláma, 380-381).

[40] Její překlad do češtiny postupně uveřejňuji na stránkách www.armon.cz.

[41] Tato modlitba pochází z úvodu knihy Pri ec chajim od rabiho Chajima Vitala.

[42] Tato modlitba pochází z knihy Jesod ve-šoreš ha-avoda, šaar 6, perek 5.