Druhý výrok (2M 20,3-6)

(3) Nebudeš mít sobě jiné bohy přede Mnou. (4) Neuděláš sobě rytinu, ani žádné zobrazení toho, co je nahoře na nebesích ani toho, co je dole na zemi, ani toho, co je ve vodách pod zemí. (5) Nebudeš se jim klanět, ani jim nebudeš sloužit, neboť Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivý, navštěvující provinění otců na synech do třetího a do čtvrtého pokolení těch, co Mě nenávidí. (6) A činící milosrdenství nad tisíci těch, co Mě milují a dodržují Má přikázání.

 
Ramban:

(3) Nebudeš mít sobě jiné bohy přede Mnou – Raši píše: „Proč bylo řečeno: Nebudeš mít sobě? Protože bylo řečeno: Neuděláš sobě [rytinu]. Ne sobě, ale neuděláš1. Odkud [víme], že [člověk] nesmí držet ani už hotovou [rytinu/obraz]? Je řečeno: Nebudeš mít sobě...

Jedná se ve skutečnosti o barajtu2 a je to vyučováno v Mechiltě3. Je-li tomu tak, představuje tento [výrok] pouze negativní přikázání, zákaz [namířený k člověku] držícího modlu ve svém vlastnictví, což nezahrnuje soudní rozsudek smrti. Proč tedy [Tóra] umisťuje „držení“ [modly ve třetím verši], což je [pouze] negativní přikázání, před klanění se a sloužení [modle v pátém verši], což [zahrnuje] exkomunikaci a soudní rozsudek smrti?

Podle mého názoru halacha není ve shodě s touto barajtou, neboť tato je vyučována podle mínění jednoho [učence v protikladu k většinovému názoru]. Takto [naši moudří] učí v Sifře4: „‚Nedělejte sobě odlité bůžky‘ (3M 19,4). Mohlo [by se to vykládat tak, že] jiní je pro vás dělat mohou. Tóra říká ‚Ne... sobě‘. Vidím tedy pouze, že [nemají dělat bůžky] sobě, mohli by je ale dělat pro ostatní [národy]. Tóra však říká: ‚Nedělejte‘. [To znamená] ani sobě, ani jiným. Na základě [tohoto verše naši moudří] řekli: Ten, kdo dělá modlu pro sebe, porušuje dva zákazy: [První] odvozený z ‚nedělejte‘ a [druhý] odvozený z ‚ne... sobě‘. Rabi Jose říká: [Porušuje] tak tři [zákazy]: [První] odvozený z ‚nedělejte‘, [druhý] odvozený z ‚ne... sobě‘ a [třetí] odvozený z ‚nebudeš mít sobě‘“ (Sifra, kedošim, paraša 1, barajta 12).

Vidíš tedy, že rabi Jose je sám proti většině, když říká, že „nebudeš mít sobě [jiné bohy]“ je zákazem [namířeným] proti tomu, kdo vlastní modly. Avšak podle předchozího tany5 [v barajtě, jenž představuje názor většiny,] tomu tak není.

Správné vysvětlení, a to i podle doslovného významu (pšat), je takové, které je odvozeno z významu [verše]: „A bude mi Hospodin Bohem“ (1M 28,21) [a také] „...abych vám byl Bohem“ (3M 22,32-33). [Tóra] tím říká, že kromě Hospodina nemáme mít sobě jiné bohy a to ať už ze všech vznešených andělů nebo ze všech nebeských zástupů nazývaných bohové. Podle smyslu toho, co je řečeno [ve verši]: „Ten, kdo obětuje bohům a ne samotnému Hospodinu, bude zničen“ (2M 22,19). Je to zapovězení, podle něhož [člověk] nemá věřit ani v jednu z těchto [bytostí], ani ji přijmout sobě za boha. Neměl by jí říci „ty jsi mým bohem“. To je také názor Onkela6, který [verš 2M 20,3 překládá]: „[Nebudeš mít] jiného boha mimo Mě.“

Věz, že všude, kde Písmo říká „jiní bohové“, je jeho záměrem [říci] „jiní – nežli slavný Hospodin“. Písmo tohoto výrazu užívá, [když mluví] o přijetí nějakého božství [jiného než Hospodina] nebo o službě jemu. Proto tím říká: Nepřijmete sobě boha kromě samotného Hospodina. Když ale Písmo mluví o dělání [model], neříká „jiní [bohové]“, Bože chraň7, spíše říká „Neuděláš sobě odlité bůžky“ (2M 34,17) nebo „Nedělejte sobě odlité bůžky“ (3M 19,4) a nazývá je tak (totiž jako odlité bůžky), protože [člověk], který je vyrábí, činí tak se záměrem, že mu budou za bohy. Písmo ale o nich říká: „Nejsou to bohové, nýbrž dílo lidských rukou, dřevo a kámen“ (2Kr 19,18).

V tomto druhém výroku [Bůh] zpočátku zakázal, že kromě Hospodina nemáme přijímat za pána žádné jiné božstvo. Poté řekl, že nemáme dělat rytinu, ani zobrazení, kterým bychom se klaněli nebo jim sloužili jakýmkoliv způsobem na světě. Neříká proto, „a nebudeš se jim klanět“8, neboť to by [výrok] spojovalo s [předchozím zákazem] dělání [rytin a obrazů], jimž nám [Bůh] zakázal klanět se. Všechny tyto [verše] zakazují modloslužbu pod trestem smrti. Tento verš ale neobsahuje zákaz pro [člověka], který vytváří obrazy, které nejsou určené k modloslužbě. Níže je ovšem zakázáno i to: „[Neuděláte si (zpodobení toho, co je) se Mnou] stříbrné bohy a zlaté bohy neuděláte sobě“ (2M 20,23) a také: „Neuděláš sobě odlité bůžky“ (2M 34,17) a „Neuděláte sobě bůžky“ (3M 26,1).

Smysl [slov] přede Mnou (doslova: před Mou tváří) je podobný, jako [ve verši] „...nebude ti snad zlořečit do tváře?“ (Jb 1,11) [a ve verši:] „Nyní, buďte tak laskavi a obraťte se ke mně, copak bych vám mohl do tváře lhát?“ (Jb 6,28). [Bůh nás zde] varuje: „Neuděláš sobě jiných bohů, neboť by to bylo před Mou tváří. Neboť Já vidím a pozoruji po všechen čas na všech místech ty, kteří tak činí.“ Je-li nějaká věc učiněna v přítomnosti člověka, který stojí poblíž, označuje se to jako „před jeho tváří“. Podobně [je řečeno]: „A dar šel před nimi (doslova: před jejich tváří)“ (1M 32,22). A také [ve verši]: „A zemřel Nadav a Avihu... a Eleazar a Itamar sloužili jako kněží před tváří jejich otce Aharona“ (4M 3,4) – totiž, že jejich otec Aharon to viděl a stál tam [když umřeli]. A v Knize kronik: „I zemřel Nadav a Avihu před jejich otcem a neměli žádné děti“ (1Pa 24,2). [Bůh] tedy říká: „Neuděláš sobě jiné bohy, protože Já jsem s tebou neustále a vidím tě ať už [jsi] v skrytu nebo na veřejnosti.“

Podle pravdivé cesty9 pochopíš tajemství „tváří“ z toho, co jsme napsali [výše k verši 3,2], neboť Písmo ohledně tohoto postoje zmiňuje: „Tváří v tvář mluvil s vámi Hospodin“ (5M 5,4) a tak pochopíš tajemství slova „jiné“ [bohy přede Mnou (doslova: před Mou tváří)] a celý text tak bude podle jeho doslovného smyslu a významu. Tak to naznačuje i Onkelos. Odpovídá to tomu, co je řečeno [ve verši] „Neuděláte si [zpodobení toho, co je] se Mnou“ (2M 20,23).

(5) neboť Já jsem Hospodin, tvůj Bůh – tj. Já sám. Není vhodné, abys se Mnou spojoval jiné. Já jsem Bůh (El) – [tj. jsem] mocný, „v jehož moci je [trestat]“ (1M 31,29) a žárlivý – žárlím, na toho, „kdo věnuje Mně náležející poctu jiným a Mou chválu modlám“ (parafráze Iz 42,8). V celém, Písmu nikde nenajdeme výraz „žárlivost“ spolu se slavným Jménem jinak, než ve spojení s modloslužbou. Rabi [Moše ben Maimon10] v More ha-nevuchim (I:32) říká, že v celé Tóře ani ve všech knihách proroků nenajdeš výrazy „vzplanutý hněv“, „zlost“ nebo „žárlivost“ v jiné souvislosti než s modloslužbou.

[Ramban s tím nesouhlasí a uvádí příklady, které jsou v rozporu s Rambamovým tvrzením:] A hle, u těch nejsvětějších [lidí najdeš v Tóře opačné tvrzení:] „A vzplanul Hospodinův hněv na Mošeho“ (2M 4,14), „A vzplanul Hospodinův hněv na ně a odešel“ (4M 12,9). Je také psáno: „Můj hněv plane proti tobě a proti oběma tvým přátelům, protože jste o Mně nemluvili správně jako můj služebník Ijov (=Job)“ (Jb 42,7). Avšak ohledně výrazu „žárlivost“ je to pravda.

Takto [naši moudří] řekli v Mechiltě: „S žárlivostí trestám modloslužbu, u ostatních věcí jsem milostivý a milosrdný“ (Mechilta, ba-chodeš, paraša 5)

Podle mého mínění [Písmo] zmiňuje „žárlivost“ pouze ohledně modloslužby spáchané Jisraelem. Důvodem této žárlivosti je to, že Jisrael je ceněným [národem] ctěného Hospodina, který ho pro Sebe vydělil [od ostatních národů], jak jsem vyložil výše [v komentáři k verši 19,5]. Když se tedy Jeho lid, Jeho služebníci, obrací k cizím bohům, vzplane k nim Hospodin žárlivostí tak, jako muž žárlí na svou ženu, když chodí za jinými, nebo jako vůči služebníkovi, jenž si vybral jiného pána. Písmo takto nemluví o žádném jiném národu, jimž [Bůh] přidělil nebeské zástupy11.

Nyní zde uvedu, co verše [Písma] naznačují o modloslužbě, neboť existovaly tři druhy [modloslužebnictví]:

[První druh]

Dávní [lidé] začali uctívat anděly, což jsou „oddělené inteligence“, neboť poznali, že někteří z nich vládnou národům, jak je psáno o knížeti řeckého království a o knížeti perského království (Da 10,13 a 20). Domnívali se, že [tito andělé] mají moc jim způsobit dobro nebo zlo, a že každý [národ] by měl sloužit svému knížeti. Neboť tito dávní [lidé] je [dobře] znali. Tito [andělé] jsou v Tóře a v celém Písmu nazýváni „cizí bohové“ nebo „z bohů národů“ (5M 6,14). Andělé jsou totiž [často] nazývání bohové, jak je řečeno „On je Bůh bohů“ (5M 10,17), „Jemu se klaní všichni bohové“ (Ž 97,7) a „že Hospodin je větší nade všechny bohy“ (2M 18,11). A i když tito uctívači přiznávali, že největší moc a absolutní možnosti náleží nejvyššímu Bohu, [přesto uctívali tyto anděly]. Proto naši moudří řekli: „že nazývali [Boha] Bohem bohů“ (Menachot 110a). Ohledně toho Písmo říká: „Ten, kdo obětuje těmto bohům, bude zničen“ (22,19), přičemž jsou zmíněni s určitým členem, [což naznačuje, že odkazují ke specifické skupině bohů].12

[Druhý druh]

Druhým typem modloslužby bylo, když se [lidé] navrátili k uctívání viditelných nebeských zástupů (tj. nebeských těles). Někteří uctívali slunce či měsíc, jiní pak [uctívali] nějakou konstelaci. Každý z národů zná sílu konstelace [vládnoucí] nad ním podle jejího řízení na jeho území. Domnívají se, že uctíváním konstelace sílí a může jim být prospěšná, podobně, jak je psáno: „a předhodí je slunci, měsíci a celému nebeskému zástupu, které milovali a kterým sloužili, za nimiž chodili, jichž se dotazovali a jimž se klaněli“ (Jr 8,2). Podobně je psáno v Tóře ohledně zákazu modloslužby: „abys nepovznášel své zraky k nebesům, a když bys viděl slunce, měsíc a hvězdy, všechen nebeský zástup, nedal se svést a neklaněl se jim a nesloužil tomu, co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem.“ (5M 4,19). [Písmo] tím říká, že jen proto, že Hospodin je přidělil všem národům a každému národu přidělil hvězdu a konstelaci, neměli byste se k nim nechat svést, abyste jim sloužili. Jsou to právě tito lidé, kteří začali vytvářet mnohé podoby model, posvátných stromů (ašera) a slunečních model, když vytvářeli podoby konstelací v hodinách podle jejich stupně, kdy tyto vládly. [Modly] pak podle jejich představ poskytovaly lidu moc a úspěch. Zdá se mi pravděpodobné, že to začalo v pokolení rozptýlení [národů], kdy je Bůh rozptýlil do [různých] zemí (1M 11) a kdy nad nimi vládly hvězdy a konstelace podle jejich rozdělení. Vždyť stavitelé [věže] si chtěli „učinit jméno“ (1M 11,4), aby nebyli rozptýleni, jak na to odkazuji na patřičném místě (1M 11,2). Všechny tyto sekty měly své falešné proroky, kteří jim prostřednictvím divinace a věštění předpovídali něco z budoucnosti, a informovali je o zlomku z toho, co se jim mělo přihodit. Neboť i konstelace mají knížata přebývající v éteru (avir) jako nebeští andělé, kteří znají budoucnost. Do tohoto druhu modloslužby spadají i ti, co uctívali lidi. Když viděli, že někomu připadla velká vláda a převeliké štěstí, jako tomu bylo u Nevuchadnecara (=Nebúkadnesar), lidé jeho země se domnívali, že když se oddají jeho uctívání a zaměří se na něj, bude jejich štěstí stoupat s jeho štěstím. Tento [muž] se pak také domníval, že když k němu přilnou jejich myšlenky, přidá mu to na úspěchu silou duší zaměřených na něj. Takto uvažoval i faraon, jak řekli naši rabíni (Šemot raba 8,2) a také Sancheriv (=Sancheríb), o němž Písmo říká, že uvažoval: „Vystoupím do oblačných výšin, připodobním se Nejvyššímu“ (Iz 14,14) a Chiram a jemu podobní, kteří zbožštili sami sebe. Neboť tito [lidé] byli hříšní, avšak nebyli to naprostí hlupáci.

 [Třetí druh]

Třetí druh modloslužby [spočívá v tom, že se lidé] obrátili k uctívání démonů (šedim), což jsou duchové (ruchot), jak s pomocí Boží vysvětlím [v komentáři k 3M 17,7]. Rovněž mezi [démony] jsou tací, kteří jsou ustanoveni nad národy a vládnou dané zemi, aby škodili jejich utlačitelům a těm, co mezi nimi klopýtají, jak je o nich známo z umění nigromancie13 a také ze slov našich rabínů. O tomto [druhu modloslužby] Písmo říká: „Obětovali démonům, ne nebeským silám (eloah), bohům, které ani neznali, novým, kteří přišli nedávno, a jichž se tví předkové nebáli“ (5M 32,17). Písmo se [těmto lidem] vysmívá, že obětují démonům, kteří nejsou bohy, totiž, že nejsou jako andělé označovaní [přízviskem] eloah14, nýbrž že jsou „bohy, které ani neznali“, to znamená, že se mezi nimi nenachází žádná božskost ani vláda, a že jsou pro ně noví, totiž, že se tak naučili nově jednat od Egypťanů, kteří praktikovali čarodějnictví. Dokonce ani jejich zlovolní předkové, jako byl Terach a Nimrod, se jich vůbec nebáli. Proto [Tóra] varuje: „Už nebudou obětovat své oběti démonům, za nimiž bloudili“ (3M 17,7).

Hle, Tóra v tomto výroku zakazuje jakoukoliv bohoslužbu, kromě [služby] samotnému Hospodinu. Proto zprvu varuje: Nebudeš mít sobě jiné bohy, což jsou [bytosti] prvního druhu [modloslužby]. To je [smysl slov] přede Mnou, jak jsem [výše] poukazoval na jejich skrytý význam. Dále varuje před rytinami a také před zobrazováním (temuna), což se vztahuje i na duchovní představivost. Podobně, jako ve verši: „Stanul, ale jeho zjev jsem nerozeznal. Jen podoba (temuna) byla před mým zrakem“ (Jb 4,16). A takto řekli [naši moudří]: Co je… na nebesích – to zahrnuje Slunce, Měsíc, hvězdy a konstelace. Nahoře – to zahrnuje služebné anděly (Roš ha-šana 24a). Protože [lidé] vytváří i jejich obrazy, totiž [obrazy] oddělených inteligencí, což jsou duše konstelací, jak tomu bylo u příhody s vytvořením [zlatého] telete, jak s pomocí Boží vysvětlím později [v komentáři k 2M 32,1]. [Písmo dále] říká: ani toho, co je ve vodách pod zemí – to zahrnuje démony pod vodou a jejich příbytky. A takto řekli [naši moudří]: Zahrnuje to obraz [odražený ve vodě] (Mechilta, ba-chodeš, paraša 5). A o všech je řečeno: Nebudeš se jim klanět, ani jim nebudeš sloužit. Žádnou formou uctívání. Dokonce ani tehdy, kdyby [takový člověk] neměl v úmyslu odklonit se od autority Svatého, budiž požehnán. Takto „[Tóra] vyhradila naprosto všechna uctívání jedinečnému Hospodinu“ (Sanhedrin 60b), budiž vyvýšen.

Navštěvující provinění otců na synech – Rabi Avraham [Ibn Ezra] říká, že smyslem slova poked (navštěvující) je „vzpomínání“ (zechira). Jako [ve verši]: „I vzpomněl si (pakad) Hospodin na Sáru“ (1M 21,1), což je jako [verš]: „A Hospodin se rozpomněl na ni (va-jizkereha)“ (1S 1,19). Smyslem Hospodinovy trpělivosti se zlovolníkem je možnost jeho pokání, nebo to, že zplodí syna, který bude spravedlivý. Jestliže však tento syn bude následovat cesty svého otce stejně jako [jeho potomci] třetího a čtvrtého pokolení, bude jejich památka zničena, protože Hospodin bude pamatovat na činy otců a nebude už více trpělivý. Takto to říkají všechny ostatní komentáře.

Pokud by tomu tak ale bylo, nenavštívil by provinění otců na synech do třetího pokolení, ale jen do čtvrtého pokolení. Bylo by tedy vhodnější, kdyby se [v Písmu] říkalo: „Navštěvující provinění otců, synů a třetího pokolení do čtvrtého pokolení“. Možná [by tito komentátoři] namítli, že si [Hospodin] vzpomíná na provinění [otců] na synech tak, že jim řekne „Ty a tvůj otec jste zhřešili“ a stejně tak učiní i s třetím a čtvrtým pokolením a tehdy pomstí hříchy [na tomto čtvrtém pokolení] a více si na ně už nevzpomene15, neboť je za ta provinění [předchozích pokolení] všechny vyhladí.

Jejich výklad však není správný, protože Písmo mluví o „vzpomínání“ u všech stejně a nezmiňuje [nic o] pomstě, která bude na konci [určena] pro čtvrté pokolení16.

Význam slova poked (navštěvující) [ve spojitosti] se slovem al (na) není užito pro „vzpomínání“, nýbrž pro pomstu. Takto [je psáno]: „A v den mého účtování (pakedi) s nimi započítám (pakadeti) jejich hříchy proti nim“ (2M 32,34). A také [ve verši]: „V onen den Hospodin ztrestá (jifkod) svým tvrdým, velkým a pevným mečem Livjatana (=Levijatana), hada úskočného, Livjatana, hada svinutého a zabije monstrum, které je v moři“ (Iz 27,1). A také [ve verši]: „Hospodin zúčtuje s nebeským zástupem na výšině“ (Iz 24,21). Všechny [tyto verše odkazují k] pomstě nebo trestu.

Správným [výkladem] v mých očích je, že [Písmo] říká, že [Bůh] navštěvuje provinění, které spáchal otec, na synech a potírá je kvůli otcovu provinění. Podobně, jak je řečeno [ve verši]: „Připravte jeho synům jatka kvůli provinění jejich otců“ (Iz 14,21). A stejně tak [Bůh] navštíví [provinění] na třetím pokolení, nebude-li jejich provinění dovršeno ve dvou [předchozích] pokoleních. Podobně [jako ve verši]: „[Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení,] neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti“ (1M 15,16). A někdy navštěvuje všechna [provinění] na čtvrtém pokolení, neboť jejich míra se naplní a [Bůh] je vyhladí. Avšak v pátém pokolení syn nebude potrestán kvůli provinění prvního předka [před čtyřmi pokoleními].

[Písmo] v Mišne Tóra17  [u druhé verze Desatera] přidává [písmeno vav]: „a do třetího a do čtvrtého pokolení“ (5M 5,9).18  [Kdy představené písmeno vav] je ve významu „nebo“. 19

Rabi Avraham [Ibn Ezra] říká, že „synové synů se nazývají synové“. Proto si [Písmo] zvolilo zkrácený způsob [vyjádření, kdy na místo „na synech a na synech synů“ uvádí pouze „na synech“], což lze pochopit na základě slov „třetího“ a „čtvrtého“ [pokolení]20.

Tak tomu ale není. Nýbrž „třetí“ představuje třetí pokolení [žijící] v provinění a stejně tak i „čtvrté“ [představuje čtvrté pokolení žijící v provinění], neboť to jsou čtyři [pokolení] hříšníků.

Co se týče verše, který mluví o třinácti mírách [milosrdenství]: „navštěvuje provinění otců na synech a na synech synů do třetího a čtvrtého pokolení“21 (2M 34,7), tak ten vysvětluje [slova] „synové synů“ [tím, že přidává slova] „do třetího a čtvrtého pokolení“.22 Z toho důvodu, když Moše [mluví] o zvědech a opakuje [tyto míry], říká: „na synech do třetího i čtvrtého pokolení“ (4M 14,18). Už zde nezmiňuje „na synech synů“, neboť vše je jedním23.

Písmo říká „těch, co Mě nenávidí“, tj. když synové nenávidí Hospodina24. Neboť když [hříšník] zplodí spravedlivého syna, [tento syn] neponese otcovo provinění, jak vysvětluje Jechezkel (=Ezechiel) (Ez 18,20).

Ze slov našich rabínů je zjevný stejný výklad jako ten, který jsem zde vyložil, neboť se odtud poučili, že atribut [Boží] dobročinnosti je [pětkrát] větší nežli atribut trestu, protože atribut trestu [má rozsah] čtyř pokolení. Kdyby to však bylo podle prvního [Ibn Ezrova] výkladu, byl by atribut dobročinnosti větší [pouze jedenkrát] dokonce i při rozsahu deseti pokolení.25

Je možné, že se tento přísný [Boží] atribut týká pouze modloslužby, protože v tomto [kontextu nás zde Písmo] varuje. U ostatních [přestoupení] přikázání „každý zemře“ pouze „pro své provinění“ (Jr 31,30).

Na začátku knihy Kazatel (Kaz 1,4) můžeš najít skryté tajemství [verše] „navštěvující provinění otců na synech“ o němž jsem už psal [ve výkladu k 1M 38,9].

[A činící milosrdenství nad tisíci těch,] co Mě milují a dodržují Má přikázání – Z náznaků verše se zdá, že tento slib se týká zmíněných přikázání.26 [Písmo] říká, že [Bůh] kvůli těmto [přikázáním] činí milosrdenství nad tisíci [pokoleními] těch, kteří Ho milují. To jsou tací, kteří pro Něj odevzdávají svůj život. Neboť ti, co uznávají jedinečného Boha a pouze Jeho Božskost, a popírají všechny cizí bohy a neuctívají je ani v ohrožení svých životů, se nazývají „ti, co Ho milují“. Toto je láska, kterou jsme povinni prokazovat [dokonce] našimi životy, jak je řečeno: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší“ (5M 6,5), [To znamená,] že odevzdáš svou duši a svůj život pro Jeho lásku, a že Ho nevyměníš za jiného boha ani k Němu cizího boha nepřidáš. Proto je o Avrahamovi řečeno: „[A ty Jisraeli...] potomku Avrahama, který Mě miloval“ (Iz 41,8), neboť v Ur Kasdim nabídl svůj život, aby nevykonal modloslužbu. Ostatní spravedliví, [kteří kvůli Bohu neriskovali své životy], se nazývají ti, co „dodržují Jeho přikázání“.

Jsou mnozí, co [výraz] „těch, kteří Ho milují“ vykládají jako „ti, kteří Mu slouží z lásky“, tj. ne kvůli přijetí zisku, jak zmiňují moudří (Sifrej, Devarim, piska 41).

V Mechiltě jsem nalezl: co Mě milují – to je Avraham a jemu podobní. A dodržují Má přikázání – to jsou proroci a starší. Rabi Natan říká: co Mě milují a dodržují Má přikázání  - to jsou ti, co žijí v zemi Jisrael a zasvětili svůj život přikázáním. [Takový člověk může být otázán:] „Proč jsi veden na popravu stětím?“ [Odpoví:] „Protože jsem obřezal svého syna.“ [Další je otázán:] „Proč jsi veden k popravě upálením?“ [Odpoví:] „Protože jsem četl Tóru.“ [Jiný je zase otázán:] „Proč jsi veden k popravě oběšením?“ [Odpoví:] „Protože jsem jedl [na Pesach] nekvašený chléb (maca)27.“ [Ještě další je otázán:] „Proč jsi veden k bičování?“ [Odpoví:] „Protože jsem [na Sukot] držel lulav28.“ [Jinde v Písmu] je řečeno: „[Řekne-li mu kdo: ‚Co to máš mezi rameny za rány?‘], odpoví: ‚Tak jsem byl zbit v domě těch, kdo mě milují‘“ (Za 13,6). [Což znamená:] Tyto rány způsobily, že jsem milován mým Otcem na nebesích. (Mechilta, ba-chodeš, paraša 5)

Vidíš, že rabi Natan vysvětlil, že „láska“ [našeho verše] znamená odevzdání vlastního života za [přilnutí] k přikázáním. Tento verš zcela jistě [mluví] o modloslužebnictví, protože u něj jsme povinni [dodržovat pravidlo] „raději být zabit, nežli zhřešit“ po všechen čas a provždy. [Rabi Natan] však tento princip rozšířil na všechna přikázání, neboť v čase náboženského pronásledování máme [nařízeno] nechat se raději zabít kvůli jakémukoliv [přikázání, nežli ho porušit, jak je zřejmé] z jiného verše: „Neznesvětíte Mé svaté jméno.“ (3M 22,32)

[Co se týče výkladu] prvního tany, jenž řekl „to je Avraham“ a „to jsou proroci“, není správné z něj [vyvozovat], že by tím říkal, že by tak proroci jednali kvůli obdržení odměny29. Je v tom však tajemství: Je řečeno, že Avraham nabídl svůj život s láskou [což je aspekt sefiry chesed]. Podle verše „lásku Avrahamovi“ (Mi 7,20). Ostatní proroci [nabídli svůj život v aspektu sefiry] gevura (síla). Rozuměj tomu [dobře].

 

Poznámky:

1 Tj. mohlo by se zdát, že vlastnit takovou rytinu člověk může, pouze ji nesmí udělat.

2 Barajta – tanaitské učení (viz níže vysvětlení pojmu tana), které nebylo zahrnuto do redakce Mišny. Vyskytuje se v obou Talmudech (v Babylonském i Jeruzalémském).

3 Mechilta – halachický komentář ke knihám 2M až 5M.

4 Sifra – halachický midraš k 3M.

5 Tana – “Termín, jímž jsou v rámci rabínské literatury označováni autoři výroků Mišny a barajtot, tedy do rabi Jehudy ha-Nasiho, podle tradice redaktora Mišny (asi 220 n. l.).“ (Sládek 2008, 228)

6 Targum Onkelos – aramejský překlad Tóry tradičně připisovaný Onkelovi.

7 „Podle Rambana totiž: ‚Nedělejte... jiné bohy‘ znamená ‚Nedělejte... jiné bohy, kromě Hospodina‘. Takto zákaz proti ‚dělání jiných bohů‘ by mohl znamenat: ‚Nedělejte jiných bohů, kromě Hospodina‘, což je samozřejmě nemožné a rouhavé (Tur).“ (Nachman 2010, sv. 3, str. 485, pozn. 22)

8 Říká pouze „nebudeš se jim klanět“ – tj. bez „a“.

9 Derech ha-emet – Ramban tak označuje kabalu.

10 Rabi Moše ben Majmon (1135 – 1204) známý také jako Rambam nebo Maimonides byl jedním z největších židovských středověkých učenců a halachistů.

11 Podle talmudických představ byl každému národu přidělen anděl, který národ vede. Jisraeli ale přidělen nebyl, protože ho vede sám Bůh.

12 Ve verši je na místo obecného le-elokim (tj. nějakým bohům) psáno la-elokim (tj. určitým/konkrétním bohům).

13 Umění nigromancie (chochmat nigromansia) – černá magie.

14 Eloah – je sigulár od slova elohim, které podle Rambana může podle kontextu odkazovat k andělům.

15 Ve smyslu, že by na ně pamatoval, aniž by je potrestal (tj. už nebude odkládat trest v očekávání pokání nebo spravedlivých potomků).

16 Pro všechna čtyři pokolení je užito stejné slovo pakad – „vzpomněl si“, bez jakéhokoliv náznaku, že u čtvrtého pokolení je to nějaké jiné „vzpomínání“ nežli tomu bylo u předcházejících. (Nachman 2010, 494, p. 72)

17 Mišne Tóra – doslova „opakování Tóry“. Tímto názvem je označována pátá Mošeho kniha.

18 Na rozdíl od 2M 20,5, kde je uvedeno pouze „do třetího“ (al šilešim) je ve verši 5M 5,9 uvedeno „a do třetího“ (ve-al šilešim), kdy je předložce „do“ (al) představena spojka „a“ (vav). Ta ovšem může znamenat i „nebo“, jak dále Ramban rozvádí.

19 Verš tedy pak v překladu zní: „Bůh žárlivý, navštěvující provinění otců na synech buď do třetího, nebo do čtvrtého pokolení.“ Ramban tedy verš chápe tak, že Bůh trestá potomky až do čtvrtého pokolení v závislosti na míře dovršení provinění předků z prvního pokolení.

20 „Jestliže čtenář spatří formulaci ‚na synech do třetího a do čtvrtého pokolení‘, uvědomí si, že druhé pokolení, které se zdá být přeskočené, je obsažené ve slově ‚synech‘.“ (Nachman 2010, 496, p. 79)

21 „Podle Rambana, vnuci (tj. synové synů) a třetí pokolení jsou totožní. Proč tedy tento verš zmiňuje oba termíny? Zdá se tedy, že tento verš podporuje Ibn Ezrovu interpretaci třetího pokolení.“ (Nachman 2010, 496, p. 81)

22 „Vnuci a třetí generace jsou skutečně totožní, přičemž ten pozdější termín je zde uveden pouze jako rozvedení předchozího.“ (Nachman 2010, 496, p. 82)

23 Tj. synové synů a třetí generace jsou totožní.

24 Tj. pokračují v proviněních otců.

25 Podle Ibn Ezrova výkladu je předmětem trestu pouze jedno pokolení. Nelze z toho tedy odvodit, o kolik větší je atribut Boží dobročinnosti oproti atributu trestu. Podle Rambanova výkladu v tomto verši Písmo naznačuje, že atribut Boží dobročinnosti přesahuje čtyři pokolení a je tedy pětkrát větší nežli atribut trestu.

26 Tj. zdržet se modloslužby.

27 Maca – „Nekvašený chléb, pl. macot, který se jí o Pesachu, kdy je všechno kvašené (chamec) přísně zakázáno.“ (Newman a Sivan 1998, 102)

28 Lulav – „Palmová ratolest. Jeden ze čtyř druhů, podle biblického zákona (3M 23,40) obřadně používaný s aravem, etrogem a hadasem o svátku Sukot.“ (Newman a Sivan 1998, 102)

29 „Je-li v kategorii těch „co Mě milují“, tj. těch, co slouží Bohu bez jakékoli motivace po obdržení odměny, pouze Avraham, pak by to znamenalo, že proroci Bohu na takové úrovni neslouží.“ (Nachman 2010, 500, p. 92)

Ramban:

• První výrok
• Druhý výrok
• Třetí výrok
• Čtvrtý výrok
• Pátý výrok
• Šestý výrok
• Sedmý výrok
• Osmý výrok
• Devátý výrok
• Desátý výrok